Málokto je doma prorokom – ani svojrázny prezident Českej republiky . Miloš Zeman, prezident Českej republiky, je svojrázna a tak trochu výnimočná postava medzi predstaviteľmi bruselsky integrovaných „krajín“ Európskej únie. Nerád si dáva „ubrousek před ústa“ a občas vykoná aj takú vec, ktorá je síce v rozpore s momentálnymi záujmami bruselských eurobyrokratov, ale je podľa jeho názoru v súlade so záujmami Česka ako suverénneho štátu či aspoň ako euroúniovej krajiny. Takým suverénnym aktom Miloša Zemana bola napríklad aj jeho nedávna účasť na oslavách skončenia druhej svetovej vojny v Pekingu. Za tento ľudsky i politicky celkom pochopiteľný štátnický čin (veď brutalita japonských agresorov v okupovanej východnej Ázii bola ešte oveľa neľudskejšia ako brutalita fašistických okupantov v Európe!) však pán prezident zožal na domácej českej pôde sériu hanebných útokov od ľudí, ktorí sami seba označujú poväčšine za liberalistov či aspoň za pravicových liberálov, teda za bezhranične zmierlivých voľnomyšlienkarov.
Pri pozornejšom sledovaní týchto útokov sa však ukázalo, že ich autormi boli poväčšine tí istí veľkohubí českí „liberáli“, ktorí Miloša Zemana nedávno rovnakým spôsobom napádali za jeho zopár kritických slov o Ferdinandovi Peroutkovi. A pritom im nešlo ani tak o (celkom zbytočné) obhajovanie osoby Peroutku, ale výlučne len o príležitosť na napádanie Zemana.
■ PEROUTKOVA VIZITKA
Najprv si povedzme pár slov o Ferdinandovi Peroutkovi (1895 ‒ 1978). Bol to český novinár a politický publicista liberálnej orientácie, autor esejí a úvah o českej národnej povahe (Jací jsme) a ďalších analytických a historických diel (Boje o dnešek, Ano a ne, Budování státu) a za prvej ČSR bol spoluzakladateľom a dlhoročným redaktorom populárnej liberálne orientovanej revue Přítomnost. V rokoch 1939 ‒ 1945 bol väzňom koncentračných táborov v Dachau a v Buchenwalde. Vystupoval ako kritik totalitných tendencií v českom politickom živote a po roku 1948 emigroval do USA, kde bol vedúcim čs. vysielania Slobodnej Európy. Za prvej ČSR zaujímal kritické postoje aj k centralistickým protislovenským krokom pražskej politiky a napríklad o novom župnom zriadení, zavedenom pražským vládnym nariadením od 1. 1. 1923 napísal: „Původním zámyslem župního zákona bylo rozpustit Slovensko v pojmu žup jako kostu cukru ve sklenici vody. Takové administrativní vyhlazení pojmu Slovenska nechtěli však přijmout ani ti Slováci, kteří zavrhovali autonomii, tím méně pak ovšem strana lidová.“ Aj keď bol považovaný za dvorného publicistu prvorepublikovej pražskej vlády, v dramatických mníchovských a pomníchovských týždňoch roku 1938 prejavil pochopenie pre úsilie slovenských politikov o získanie autonómie Slovenska a o usporiadanie spoločného štátu na princípe rovný s rovným podľa pôvodnej Clevelandskej, resp. Pittsburskej dohody. V Přítomnosti č. 41/1938 napísal, že Slováci vyhlásením autonómie Slovenska vlastne zachránili celistvosť republiky: „Musíme byť totiž vďační, že Slováci, pokiaľ sú vedení Ľudovou stranou (rozumej HSĽS ‒ pozn. J. H.), vôbec sa odhodlávajú vytrvať pri republike a začleniť sa do jej rámca, aj keď uvoľneného. To je vec, ktorú si musíme nesmierne ceniť.“
■ V HODINE DVANÁSTEJ...
Pravda, po šiestom októbri 1938 prišli ešte oveľa dramatickejšie udalosti, vrátane hanebnej českej vojensko-policajnej okupácie autonómneho Slovenska v noci z deviateho na desiateho marca 1939, a potom už len 14. a 15. marec 1939 s vyhlásením samostatného Slovenského štátu a Nemeckom ochraňovaného kolaborantského štátu Protektorát Čechy a Morava (PČaM). Prezident druhej Československej republiky Dr. Emil Hácha hneď 15. marca 1939 zasadol do kresla štátneho prezidenta PČaM (taký bol oficiálny názov jeho funkcie aj v nemeckom jazyku ‒ Staatspräsident!) a v rozhlasovom posolstve k českému národu vyhlásil: „Pozoruje, co se blíží, odhodlal jsem se za souhlasu vlády (rozumej pražskej vlády druhej ČSR ‒ pozn. J. H.) v hodině dvanácté vyžádat si slyšení u říšského kancléře Adolfa Hitlera. Byl jsem přijat s vybranými pozornostmi a se všemi poctami, prokazovanými hlavám států. Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásit, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa. Za tento projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života...“
V zmysle tohto sľubu vodcu nemeckého národa potom ihneď zasadli do kresiel vlády Protektorátu Čechy a Morava v kompletnej zostave takmer všetci českí ministri poslednej vlády druhej Československej republiky na čele s ministerským predsedom Rudolfom Beranom a spolu so štátnym prezidentom Dr. Emilom Háchom vládli v PČaM až do neslávneho konca Hitlerovej ríše.
■ CHORÁL Z PŘÍTOMNOSTI
Za týchto okolností nečudo, že aj známy český liberál Ferdinand Peroutka priložil ruku k dielu a vo svojej liberálnej revue Přítomnost v čísle 17 z 26. apríla 1939 na strane 249 takto ospieval päťdesiate narodeniny vodcu Nemeckej ríše a ochrancu Protektorátu Čechy a Morava: „Německá říše oslavovala padesáté narozeniny Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše. (...) Odčinil v rekordním čase většinu následků německé porážky před dvadceti lety; ze státu, o jehož mínění se versaillští vítězové po mnoho let jen nedosti úpřimně zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech ostatních evropských států, ... známé tři spěšné návštěvy britského ministerského předsedy u hlavy německého státu jsou sensací světových dějin; dosud nikdy nepoznala historie Anglii a Německo v takovém poměru; odčiniv většinu následků poslední německé porážky (v prvej svetovej vojne ‒ pozn. J. H.) připojil na druhé straně Vůdce německé říše k ní území, jež k ní nepatřila po celý novověk; (...) všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utlačenou po světové válce (...) německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů; ... Ministři menších států putují do Německa týmiž cestami a přibližně ve stejných hodnostech, jako to činila jejich knížata ve středověku. (...)
Není náhodou, že Nietscheova filosofie vůle k moci vznikla právě v německém prostředí. Závratný postup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest nejskutečnějším representantem svého národa, že jeho akce se pohybují po starobylých stopách německé vůle k moci. Otázka, jaké city chová německý národ k svému Vůdci, jest do velké míry totožná s otázkou, jaké city chová německý národ sám k sobě. Čím více se to bude v evropské politice vědět a čím více se bude to brát na zřetel, po tím solidnějších cestách se bude ubírat.“
A tak ďalej, a tak ďalej. Také a mnohé ďalšie ešte obdivnejšie boli slová českého pravicového liberála o vodcovi nemeckého národa a takmer celej Európy. Sú to tie najvýstižnejšie priamo v českom originály. Niet sa teda čudovať, prečo práve z autora týchto slov urobili neskôr jeho americkí chlebodarcovia vedúceho čs. vysielania „Slobodnej“ Európy.
Július HANDŽÁRIK - Foto: internet