AKO BOLO, ČO BOLO
Peter VALO
Pred pár týždňami zorganizoval môj priateľ Štefan Volf-Slameníkov pri Novej Bani spomienku na 150. výročie narodenia jedného zo svojich predkov vzdelanca Štefana Wolfa-Kňazolúckeho a na 110. výročie návštevy spisovateľa Jaroslava Haška. Novobanský „štálan“, ako tu hovoria kopaničiarom alebo lazníkom, kamenár a autor niekoľkých knižiek, si dal tú robotu, že zrekonštruoval a verejnosti sprístupnil komôrku, v ktorej Hašek prespal.
Časom by tu mohlo vzniknúť svojrázne Haškovo múzeum, kde by sa návštevníci dozvedeli aj o tom, že najprekladanejší český spisovateľ začiatkom dvadsiateho storočia trikrát precestoval Slovensko.
Počas prvej cesty sa Hašek zúčastnil na slávnosti Živeny v Turčianskom Svätom Martine a pri ďalších prešiel Vysoké Tatry, Liptovský Mikuláš, Oravu, Ružomberok, Zvolen, Pukanec, Bojnú, Beckov, Čachtice, Nové Mesto nad Váhom, Myjavu, Brezno, Rimavskú Sobotu, Rožňavu, Spišské Podhradie, Poprad, Dobšinú, Banskú Štiavnicu, Novú Baňu a spoznal aj ďalšie miesta. Z týchto ciest napísal viacero skvelých humoresiek.
V čase, keď ešte v STV existovala normálna Hlavná redakcia zábavných programov, sme podľa Haškových humoresiek zo Slovenska spolu s Ľubom Stančekom napísali scenáre pre tri televízne filmy. V seriáli chceme pokračovať. Stálo by to za to, lebo s Haškom bola vždy sranda. Málokto vie, že v roku 1908 napísal Hašek o Slovensku aj nehumoristickú črtu, ktorú pod titulkom Černová uverejnil v druhom čísle časopisu Ženský obzor. Reagoval v nej na masakru, ktorú spáchali maďarskí žandári 27. októbra 1907, keď pri vysviacke kostola v Černovej povraždili pätnásť ľudí. Na zločinný postup budapeštianskej štátnej moci ostro reagovalo i zahraničie. Jaroslav Hašek vtedy napísal: „Dříve jsme se o tento národ nestarali, tu a tam si po hospodách zapěli slovenské písně…, dámy zatoužili po slovenských výšivkách. Ve školách připočítávali Slováky k Čechům. Jest to dobré, když je národa najednou o tři miliony víc… při všech těch projevech se stávalo, že Československá jednota, spolek mající za účel podporovat studující Slováky v Praze, bídně živořil. Ale na druhé straně jsme říkali: ‚Slovákům je třeba inteligence.‘ Slovenští inteligenti v Praze při této morální podpoře málem zmírali hlady. Pak přišel norský básník a zastal se otevřeným listem Slováků proti potomkům Kumánů a Hunů. Všeobecná radost v Čechách. Ten ukázal Maďarům. Projev Björnsonov stál za telegram, kterým studentstvo vyslovilo své sympatie norskému zastánci našich bratří. Tím telegramem Slováci aspoň opět uvěří, že Češi to s nimi myslí upřímně. Slováci totiž přestávali po mnohém sklamání věřit v bratrskou lásku. Jeden náš poslanec jezdil do Pešti na konference s jejich utlačovateli a to je přece trochu divný projev bratrské lásky. A konečně jsme dospěli tak daleko, že čtouce noviny divili jsme se, že už dlouho Maďaři nezavřeli žádného slovenského vlastence. Konečně přišla Černová. Na dva roky odsouzený farář Andrej Hlinka uspořádal u nás přednáškové turné. V jeho rodišti se stala mnohonásobná vražda. Mluvil věcně o utrpení Slováků. Pro většinu z nás to byli neznámé věci. Vypřáhli jsme koně z kočáru a za nadšeného zpěvu písní a provolávání slávy Slovákům odvezli jej do jeho hotelu. Co všechno neudělala Černová. Připadá mi, že už nejsme tím holubičím národem, že nás pohne jen prolitá krev. Stříkla také na nás.“
Ani jeden český spisovateľ tak výstižne nezareagoval nielen na černovskú masakru, ale aj na farizejský vzťah časti českej spoločnosti k Slovákom. Nuž nečudujte sa, že črtu Černová väčšina Haškových životopiscov ignoruje. Len tak mimochodom: v septembri sme si pripomenuli 148. výročie narodenia otca národa Andreja Hlinku.
