Marián Tkáč uviedol v románe Masaryk: pôvod neznámy ‒ príbeh utajený citát českého historika Radomíra Malého: „O Masarykově čestnosti by mohli vyprávět Slováci. Byl to právě on, kdo slíbil v americkém Pittsburghu autonomii v poválečné republice, slib ale nedodržel. Když se vůdce slovenského národa, katolický kněz Andrej Hlinka, domáhal jeho naplnění na mírové konferenci ve Versailles, byl uvězněn na Mírově.“
Ďalej citoval samotného Masaryka: „Niet slovenského národa. To je výmysel maďarskej propagandy. Zakladáme na Slovensku školy. Musíme počkať na ich výsledky. O jednu generáciu nebude rozdiel medzi dvoma vetvami nášho národa.“ Akoby „Tatíček Masaryk“ napĺňal ideu maďaróna Bélu Grünwalda: „Školy sú stroj, na jednej strane doň vhodíte Slováka, na druhej strane vyjde Maďar.“ On len zamenil Maďara za Čecha.
Kto je vlastne jeho otcom, nevieme. Genetik Dan Vaněk síce urobil testy DNA, ale výsledky Masarykova pravnučka Charlota Kotíková zakázala zverejniť, lebo „předmět výzkumu je neuctivý jak k jejímu pradědečkovi, tak k celému českému národu“. V Lipsku sa Masaryk stretol s Charlottou Garrigueovou, dcérou predstaviteľa slobodomurárskej lóže, blízkeho americkému prezidentovi Wilsonovi. Aby sa zalíškal bohatému svokrovi, po svadbe doplnil svoje priezvisko o Garrigue.
Z knihy sa dozvieme, ako legionári ukradli cárske zlato i to, ako Masaryk rozhneval Štefánika, keď navrhoval Američanom, aby uznali boľševickú vládu. Počas prvej svetovej vojny zakázal svojej dcére a manželke vycestovať do Ameriky, keď im to monarchia dovolila. Keby tam prišli, odhalili by sa jeho klamstvá o masových popravách v Česku.
Štefánika nazýval dráteníkom. Dočítame sa, ako s Benešom sfalšoval jeho podpis na washingtonskej deklarácii, z ktorej obsahom generál nesúhlasil, a potom ho odsunuli na nezmyselnú pozíciu ministra vojny. A opäť citát českého historika Jana Příhodu: „Masaryk měl na špinavou práci své lidi. Je pozoruhodné, jak se dařilo odklízet z cesty všechny nepohodlné. M. R. Štefánik byl sestřelen při letu do vlasti, aniž by byli potrestáni vraždící střelci, aniž by se kdy vůbec konalo důkladné a veřejné vyšetřování případu… A. Rašín byl zastřelen zezadu několika ranami … J. Stříbrný, K. Kramář, J. Dürich byli likvidováni suchou cestou, izolací a pomluvami.“
Po tom čo „12. prosince 1933 odešla od Švehlu návštěva z agrární strany, se Švehla zvalil na zem, chrčal, měl pěnu na ústech a za chvíli byl mrtev. Nasledoval rýchly státní pohřeb bez pitvy. Až když Beneš odletěl v roce 1938 do Londýna, směli Švehlovi pozostalí požádat o jeho exhumaci a pitvu, den po zveřejnění výsledků se bývalý předseda vlády František Udržal otrávil a po nem jeho bratr Václav“. Cez svojich ľudí sa Masaryk finančne podieľal na atentáte na Lenina a Mussoliniho. Keď atentát na druhého menovaného zlyhal, kompenzoval to tým, že fašistickému diktátorovi udelil Řád Bílého lva.
Sám hlásal počestnosť rodiny, ale v súkromí opantal Štefánikovu snúbenicu Giulianu Benzoniovú, Helenu Scholzovú-Železnú, speváčku Jarmilu Novotnú a najmä vydatú spisovateľku Oldru Sedlmayerovú. Tkáč fabuluje jeho konkrétne zážitky cez spoveď tejto milenky.
Autor kvôli hodnovernosti neprekladá české pramene do slovenčiny. Prekvapí aktuálnou informáciou, že z prednášky zúrivého čechoslovakistu Jaroslava Vlčeka o Štúrovi a Havlíčkovi podaktorí Slováci odišli, lebo Havlíček v polemike s Hurbanom povedal o slovenčine: „Je to jazyk dutý, fialový, drevený jazyk obesenca.“ Jeho epigón, otec vodcu progresívcov Šimečka, po ňom opakuje, že slovenčina je „jazyk fialový, drevený a napuchnutý ako jazyk obesenca“
Masarykove podrazy Slovákom najedovali Vajanského už v roku 1893. Na prahu druhej svetovej vojny v Martine ešte žili svedkovia, ktorí na vlastné oči videli, ako Vajanský hnal na železničnú stanicu Masaryka a mlátil ho parazólom. Iróniou osudu je, že Masarykova socha stojí v Bratislave na Vajanského nábreží. Keby Vajanský prečítal Tkáčovu knižku, asi by túto pamätnú akciu s dáždnikom zopakoval.
Text: Peter VALO – Foto: Internet
